Naučte
se prosadit,
být
otevření
a svobodní
ve svých projevech,
zdravě
sebevědomých,
upřímně
si za
nimi stůjte,
za
všechno okolností znejte
svou
hodnotu a
z
ní čerpejte
sebeúctu, a
teprve pak můžete být přiměřeně
citliví
k okolí
a
mít
respekt
k ostatním a
jejich podivným zálibám.
Swingový večer (B)
Jakmile
se obrátíte zády ke všednímu dni, stane se z vás pojednou úplně
jiný člověk a děláte pak věci, jaké byste si normálně
nedovolili ani v představách, a možná už jen za ně byste se
styděli; tehdy ale bez zábran tančíte, přestože všichni sedí,
a smějete se, ač nad vámi ostatní pohoršeně krčí čela; ano,
stává se, že podlehnete sami sobě.
Kudy kam? (B)
Ptaly
se jedna druhé, jenže
nepotřebovaly slyšet odpověď, vlastně si často
i samy
rovnou odpovídaly, i
když
ty odpovědi nic
nového
nepřinášely, jen ty
samé
otázky bez otazníků na konci; cítily se zmatené, podvedené,
zklamané, přehlížené a kdovíjaké ještě, jenže si vůbec
nebyly jisté, čím to je, kdo za to může a jak se s tím
vypořádat; ovšem
když
pak odcházely, cítily se mnohem lépe.
Pozdrav rozbitému světu (C)
No a
co, mně to přišlo k smíchu, říkala, když jí chtěli vyčítat,
jak divně se chová; a bylo toho opravdu hodně, co jí přišlo
směšné, a bylo toho málo, nad čím zvážněla; i pak se ale po
chvíli začala smát, jak jí ta vážnost přišla legrační;
takhle krásný byl její tehdejší svět...
Artisté (A)
Je to
vztah, je to závislost a je to bezmezná důvěra, co cítíš, a
taky strach, samozřejmě i ten, bez něj by nebylo žádné vzrušení
a bez toho zase radost, zápal a nadšení, když se vrátíte na
zem, ještě celí rozechvělí, a těšíte se tam zase zpátky a
držíte se za ruce, protože ještě pořád potřebujete cítit
alespoň jeden pevný bod.
Svůdnice (B)
Jenže on se na mě vůbec nedíval, stěžovala si pak, on pořád jenom do mobilu, a do dveří a na číšníka, přitom já se mohla tam kroutit jako, a všemu jsem se smála jak blbá, a na nic, prostě, a tak co, máš toho vyvalit víc, že jo, ale zase to nechceš přehnat, když nevíš, tak ale nakonec dobrý, jsem viděla, že nechce abych viděla, jak kouká, ale koukal...
Cesty (A)
Kolik
je nohou, tolik je cest; zní to možná prázdně, když to říká
tak prostou pravdu, že každý jdeme svou jedinečnou pouť životem,
a stejně plytce je možno dodat, že cesta je cíl, takže aspoň
závěr hlubokomyslný: prostě srát na ploty a ohradníky a užívat
každou chvíli a každé místo, kolem něhož se většinou jen
rychle proženeme...
Selfie (B)
Viděli
se asi podruhé a z jeho slov šlo vycítit, že mnoho dalších
opakování nebude; ona však vnímala jen sebe a své nadšení,
takže plánovala, kam ještě půjdou, kde se příště sejdou a
jak si to užijí, a každou chvíli jej přiměla se k ní naklonit,
aby měla další společný portrét, a další a další, jako by
tušila, že to je všechno, co jí zůstane...
Aquarius (C)
Jako
pramen čisté vody mezi troskami starého, nový, čerstvý, jiný a
svůj, dostupný blízkým i vzdáleným, přejícím i nepřejícím,
žíznivým i bez potřeby, studený a bez chuti či vůně, třpytivý
až oči přecházejí...
Tanečnice (A)
Jednou
budu tam uprostřed a všichni mi budou tleskat, jak krásně tančím,
a já se budu otáčet a šaty mi budou vlát kolem nohou a nohy mi
budou kmitat přesně tak, jak mají, a taky tam určitě nebudu
sama, ale budeme tam dva, ještě s někým, a on na mě bude taky
koukat a budu se mu líbit, jak tančím a tak, ale jestli on se mi
taky bude líbit taky, to teda nevím...
Věčný koloběh (C)
Ráno
se probudíš, mžouráš očima, ani pořádně nevíš, kde seš, v
poledne si přidáváš tohle a tamto, všechno ti chutná, večer
pak sedíš a máš toho dost, chtěl by ses bavit, ale nějak to
nejde – a ráno se probudí už někdo jinej, tak je to
jednoduchý...
Trnitá je cesta umění (B)
...a
dávala mi pod zápěstí nůž, tím ostrým nahoru, abych se jako
bála, abych ty ruce držela zvednutý, jako správně nakloněný,
abych měla přesnej úder na klávesy, víš, protože to bylo
strašně důležitý a… na to fakt nikdy nezapomenu, to bylo
hrozný...
Vlhký sen feministky (C)
Ale
vůbec, já mám chlapy ráda, ale ne ty prasata, takový ty
chlíváky, co si o sobě myslej kdoví co, ale přitom nestojí za
nic, debil, protože to si jenom na něco hrajou, protože takovýho
moc nepotkáš, že jo, co si na nic nemusí hrát a má v o sobě,
že pak bys chtěla to, že jo, a klidně bys mu dovolila všechno...
Sourozenci (A)
A ona
pak se nějak dala dohromady s takovou divnou partou, takže si
přestali rozumět, a on zas nikdy nebyl moc povídavej, tak to znáš,
pořád jenom „dobrý“ a „nic“, co jinýho ti řeknou, tak
jsem aspoň ráda, když se u mě sejdou, spolu, ale není to moc
často, vlastně ani už nevím, kdy naposledy...
Tebe mám ráda (C)
...jako
protože jediný, na čem záleží, jsou vztahy, protože my všichni
žijeme prostřednictvím druhých lidí, jsem si teď uvědomila,
když jsem čistá a vím, jak jsem strašně ublížila holce, to si
ale nikdy neodpustím, jak mě potřebovala a já... ale snad ona mi
to odpustí, nebo zapomene...
Mrakoviště (C)
Podle
vzoru parkoviště, jen mnohem bohatší prostor, kde můžete
uhnízdit celou svou osobnost, tělo i duši, aby se odtud mohly
pustit dál, výš a šířeji do světa; s mrakem v základu slova,
značícím mlžnou prchavost toho místa, k němuž smíte jen
vzhlížet a probouzet mysl i tělo, aby se pustily dál, výš a
šířeji do světa...
Vítej, kdo v dobrém přicházíš (C)
Měla
srdce jako na dlani, otevřené pro každého, kdo potřeboval radu,
pomoc či jen pár vlídných slov, kterými nikdy nešetřila; byla
nekonečně dobrá, hodná, přívětivá – dokud ve vás
nepocítila zlé úmysly; to se jí pak úplně zatmělo v očích,
dlaň se zavřela a ona ukázala ostré drápy, které nikdy neváhala
použít...
Pojď už domů (A)
Nech
toho, počkej, mě už bolí nohy. - Ale to musíš právě
rozhejbat, jako já, sleduj, neboj. - Já se nebojím, mě to nebaví,
já už chci postel. - Tak ještě aspoň chvíli, vždyť je krásně!
- Jo, ale… tak já si jdu sednout. - Nechoď, užívej si, takovej
večer už tě nikdy nepotká. - Už máš ráno. - Tak takový
nádherný ráno! - Tak už pojď domů...
Hvězdná kariéra (B)
Bylo
to jako sen; všechno se rázem proměnilo a on byl v jiném světě,
rychlejším, divočejším, barevnějším, bohatším a mnohem
krásnějším; najednou mohl mít, co chtěl, a co nechtěl, to se
mu nabízelo také, stačilo jen natáhnout ruku, a někdy ani tohle
nebylo třeba; bylo to jako sen, krátký a opojný, než přišlo
probuzení...
Hračičkové (B)
Co
tam dělaj, ptaly se a vůbec nechápaly, co je na tom baví, potápět
se a vracet zpátky nad hladinu, znovu a znovu; co tam dělaj,
hleděly na sebe navzájem zkoumavě, protože jestli tam něco je,
třeba nějaký utopený šperk, tak… málem už by se byly zvedly
podívat, kdyby ti dva sami nepřiběhli jim předvést svoji sbírku
kamínků, a to se pak ještě dlouho šklebily s přezíravou
spokojeností...
Změna je život (B)
Život
se skládá z jednotlivých dnů, roků a vteřin, ale také se do
nich rozkládá, jednou k lepšímu a jindy k horšímu, když to
lepší se časem pokazí a horší zase napraví, a někdy se vám
čas rozpadá přímo před očima, když něco skončilo a jiné
začíná, aniž byste chtěli, stejně musíte nasednout a jet
dál...
Tajuplný ostrov (C)
Měli
jsme tam bedýnky na sezení a nějaký další takový věci jsme si
tam natahali, mezi ty keře, kde jsme bylli schovaní a udělali jsme
si tam takovej úplně jinej svět, jenom pro nás, kde bylo všechno
v pohodě, jen podle nás, a vždycky jsme se tam uměli srovnat.
Nádech (C)
Tak
víš co, tak si dělej, co chceš, řekla mi, a já nejdřív úplně
ztuhnul, jako že konec světa a největší neštěstí, ale pak se
mi to nějak rozleželo, nebo já nevím, ale přešlo to a postupně,
ale fakt docela rychle jsem začal zjišťovat, že jsem v pohodě a
že mě to baví, dělat si, co chci...
Světská sláva, holubí trus (B)
Sláva
pomine, rozpustí
se jako
dým ve větru a nezbyde po ní vůbec nic, ani majetek dlouho
nevydrží, věci se rozpadnou
a vymění
za
nové a ještě novější, proč se hnát a k čemu bojovat, zdálo
by se – jenže co potom
lidé
beze slávy a bez majetku, za
kterými
jen
několik srdcí se zachvěje v rose jak ráno květiny..?
Cestička k domovu (B)
...známě
se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné, to si
nejspíš pamatujeme jen my, co jsme zažili školu ještě v té
normálně nenormální společnosti; ovšem tahle vzpomínka na
místa, kterými chodívalo dětské já nás všech, ono tesklivé
rozechvění, to musí cítit každý.
Přípitek (B)
Tenhle
sem chodí tak týden, denně, předtím jsem ho tu ale nikdy
neviděl, to ten druhej, co není vidět, chodí už spoustu let,
jednou, dvakrát týdně – a hned našli společnou řeč, dokonce
se zasmáli, poprvé teda spíš kysele, ale teď, co si na ty svoje
neštěstí připili asi desetkrát, už z nich mají akorát
srandu...
Samorost (A)
- - -
Rebelové (B)
Myši
už taky nesmíme chytat. - Jsem slyšel. - Já je stejně chytám. -
Budeš mít problémy! - No a co! Když ani po střechách už
nesmíme skákat! - Bylo to nebezpečný. - Ani mrouskat se... - Prej
to rušilo. - Víš, že se ti správně ani nemůžu smát, že seš
bílá?! - Proč by ses mi smál!? - No že seš bílá! - Závidíš...
(a obě kočky se zasmály)
Extremista (A)
Sleduj
ho! Jak vypadá? - Takovej… modrej… - Má barvu!? Tak to je
jasný, to musíme hlásit, to už vůbec nepochybuj. - O čem? - No
právě, jasnej případ, barevnej, to vůbec nepochybuj, je to
extremista, hned nahlásit a sejmout, to vůbec nepochybuj...
Nejisté vyhlídky (B)
Někdy
vám štěstí přeje a jindy je to jen samý pech; ať se snažíte
sebevíc, jednou to vyjde a podruhé nic, jako by na vás vůbec
nezáleželo, nebo jen tak, že musíte začít, ovšem dál už je
výsledek ve hvězdách, nebo stojí na vaší víře, nebo na vašem
štěstí, nebo vás postrčí protekce, jenže na nic se nedá
spolehnout, jako když sázíte život v loterii...
Vánoční zrcadlo (B)
Jako
hřejivý ostrůvek uprostřed ledového moře všednosti, ztuhlého
mrazem a rozpraskaného do jednotlivých dnů, týdnů, měsíců a
roků, odměřených a vybledlých; ostrůvek radosti a štěstí v
umělém světle a křiklavých barvách, přesto však hřejivý...
Pýcha (Kuks) (C)
- - -
Hněv (Kuks) (C)
- - -
Kdeže letní květy jsou (C)
Seděla
u zdi a vypadala dobře, tak přejel k chodníku a zeptal se, jestli
nechce někam vzít; nechtěla, ale nastoupila k němu, protože měl
zájem – a co ona tam; pak spolu takhle jezdili, než jim došlo,
že k sobě nepatří, i poté se ještě scházeli, než jim došlo,
že jsou si protivní, a dál už to trvalo jen pár dnů...
Houby mrtvej strom (B)
Když
to nečekáš, je to překvapení, a když to čekáš a ono nic,
taky to překvapí; nebo když čekáš, ale přijde to dřív, nebo
později, taky vykulíš překvapením oči; nebo když čekáš
překvapení a ono nepřijde, to koukáš nejvíc; nebo když sám
něco přichystáš a vůbec to nepřekvapí, taky pak zíráš
překvapeně; život je prostě plný překvapení.
Cudnost (Kuks) (C)
- - -
Kořeny víry (B)
Jsou
zarostlé hluboko v lidech; i v nás, bezvěrcích; jsou společné
všem, jak nevěřícím, tak těm, co věří ve vousatého starce,
v tlustého strejce, v partu démonů, hada, krávu a nebo třeba v
letadlo; každý nosí jen navrchu jiný plášť, černý pro lidi
bez radosti, rudý pro ty vášnivé, zlatý podvodníkům, zvířecí
těm laskavým, lidský pro ty bez fantazie a plášť neviditelnosti
pro nás, co máme fantazii zbytnělou.
Odkvetlé pampelišky (A)
Seděl
tam a sledoval louku před sebou, chvění teplého vzduchu a
odkvetlé pampelišky, tetelící se ve vánku; seděl tam a bylo na
něm znát, že by rád vstal a odešel kamsi dál, někam, jenže
tohle bylo znát jen v jeho očích, tělo měl však klidné a tvář
vyhlížela spokojeně, jen ty oči jako by toužily vznést se a
odletět spolu s chmýřím oněch pampelišek...
Strážce (C)
- - -
Rozjímání (B)
Já
myslím, že podle mě von ty dárky nenosí sám, protože jak by se
tam dostal, když máme okna zavřený, a když navíc je dřevěnej,
to je taky divný, protože leda by nějak obživnul, možná, ale
jak by to unesl, když je menší než já, nebo kdyby už vyrostl,
jedině, to je možný, ale nějak to asi musí zvládnout, protože
kdo jinej..?
Festival (C)
- - -
Pošlapaná hitorie (A)
Ani
ten nejostřejší kámen, ani jediná, byť sebepronikavější
myšlenka nemohou odolat náporu stovek a tisíců plochých nohou,
jež svým tupým dusáním postupně vše přetvoří k obrazu
svému.
Demokratizátoři (B)
Za
mír se smí válčit proti komukoli a kdykoli je třeba, pro
vítězství pravdy se může – ba musí lhát, aby lež
nezískala navrch, a pro upevnění demokracie je třeba demokracii
omezit, neboť jakmile peklo jednou získá do pracek otěže, klidně
všechno převrátí naruby, aby je nemuselo pustit...
Spoluosamělí (B)
Chybíš
mi. - A máš mě rád? - Nejvíc. - Kecáš! - Vůbec! - Já tebe
taky. - Já vím. - A kdy se uvidíme? - Teď fakt nemůžu. - A kdy?
- Fakt nevím. A chceš mě? - Moc. - Já tebe taky. - A miluju tě.
- Já tebe taky. - A je mi smutno. - Tak přijeď ty. - Víš, že to
nejde. - Vím. - Ale myslím na tebe. - Já na tebe taky. - Kecáš.
- Vůbec!
Vlajka v demisi (B)
Hluboká
nedůvěra a odcizení panující mezi institucemi a jednotlivými
vrstvami společnosti jsou prvotní podmínkou úspěchu zahraniční
propagandy; bez obnovení celospolečenského konsenzu tak bude velká
část obyvatelstva i nadále přijímat jako důvěryhodnější
cokoli mimo státní správu, které už nevěří.
Na dobré cestě (C)
Pořád
někam jdeme, není možné se ani na chvíli zastavit, jdeme dopředu
či dozadu, doleva a nebo napravo, jednou sem a pak zas tam, klikatě
a zmateně, ale každá cesta je dobrá, každá cesta má svůj směr
a cíl, jednou takový a jindy jiný, pokaždé ale správný, dokud
nenarazíme, samozřejmě.
Krmení racků (B)
Co
jim dáváš? - Nic. - Tak ale proč za tebou sem lítaj? - Já
nevím. - Za mnou nelítaj, když tady stojím. - A máváš rukou? -
Ne. Proč? - No to musíš. A když si ještě nabereš písek do ní
a hodíš jim to, tak uvidíš, to zkus. - Ty jim dáváš písek???
- Já ho házím do vody...
Hic sunt homines (A)
Stopy,
všude stopy a velké stopy, výrazné šlápoty a zjevné otisky
podrážek, zcela rozbité bábovičky, zdusaná tráva, polámané
větvičky a rozkopaná mraveniště, zašlápnutí brouci a další
a další stopy zůstávají po naší návštěvě...
Tři sestry (B)
Jak
podobné si byly na pohled, tak rozdílné měly povahy, všechny tři
živé a divoké, každá ale svým jedinečným způsobem, kterým
se každá také jinak v životě prosadily, někdy spíš
protloukly, ta jednou s většími modřinami, jindy jiná, ale kde
by se tenkrát nadály, jak rády se všechny sejdou a zasmějí svým
někdejším válkám...
Srnky (B)
Vztek
si chodím vybíjet do lesa, je to pro mě nejlepší relaxace,
fantasticky si při tom vyčistím hlavu, když se šoulám honitbou,
a támhle krásný kus, jak mu svítí světla, natáčí slechy –
a já pohladím svou kulovničku a prásk, zásah, značí a barví,
ještě poslední hryz do svíráku, co září čerstvou krví, a já
slzím dojetím, takové štěstí jsem ani nečekal!
S tebou kamkoli (C)
Někdy
se člověk cítí natolik v bezpečí, spokojený a jistý sám
sebou, že by se klidně vydal na konec světa a pustil se do lámání
skal, protože vědomí, že ať už to dopadne jakkoli, bude to
vždycky v pohodě, neboť v tuhle jedinečnou chvíli a v téhle
společnosti to jinak být nemůže.
Dozorčí (A)
Něco
je nad námi a také v nás, známý a mocný, co slýcháme hlas,
před námi, za námi, na věčný čas, stojí při nás a jde proti
nám, když míváme zmatek tak poradí kam, ač nevládne jazykem a
nemá svou tvář, a kdo mu rozumí, sprostý je lhář.
Kotel (C)
- - -
Zpátky do minulosti (C)
Studený
vítr za zády, nad hlavou křikot racků a plácání jejich křídel,
moře vám šumí v uších a mokré plachty pleská ve větru, vůně
smoleného dřeva v nose a slaná chuť vody na jazyku, mrazivé
chvění v zádech a na dlaních jako by vám právě tvrdly
mozoly...
Všechny cesty vedou do klína (A)
To je
jako s jídlem, když si to uvědomíš, protože vždycky se chceš
především najíst, zahnat hlad, chápeš, a že k tomu někdo
potřebuje na talíři velký divadlo, nebo v té posteli, a někdo
zas ne, to máš různý, protože na začátku je vždycky to jedno
jediný, ta potřeba.
Atmosféra (C)
- - -
Sudičky (A)
Ze
tmy se vynoří a do tmy se vrátí zpátky, na krátkou chvíli se
ukážou, bez úsměvů a beze slov přinášejí v dlaních celou
tvou budoucnost, všecky tvé radosti i smutky trousí, to skromně a
tohle zas štědřeji, prohry i úspěchy, všecko dostáváš
najednou – a přeber si to, jak umíš.
Záda (C)
- - -
Červená střecha (B)
Pod
tou střechou bylo posledních snad padesát let skladiště všeho
možného a na ní jsme se před dvaceti lety opalovali, ale to ještě
nebyla červená, to vlastně ani nebyla plechová, jen dřevěná
prkna tam byla, ale kdybych mohl, dal bych tam zpátky tu původní,
protože byla lepší, i když skrz ni dolů zatékalo...
Černý panter (C)
Přijel
vždycky sám a sám také jezdil, ve frontě nepředbíhal, na svahu
se choval spořádaně, žádné frajeřinky, ani se nepotácel jako
strejc, co si na lyžích jezdí rozhýbat revma, nevtipkoval u
pokladny, v bufetu si někdy dal jedno pivo, prostě se choval úplně
normálně, tak výjimečný byl...
Fanynka (B)
No a
tam jsme se spolu poznali, když jsem tam lítala nahoře, na těch
jejich rukách, a voni si mě tam podávali jakoby nic, až mě pak
dali dolů a já se strašně smála a on se tam na mě díval, jako
bych byla nějaká vadná, tak jsem mu vynadala a on se taky začal
smát...
Disharmonie (B)
Takovej
jako smutek jsem cítila, a přitom spoustu energie jsem v sobě
tenkrát měla, to úplně hrálo ve mně, úplně nabitá jsem byla,
ale přitom… nevím, taková jako zklamaná, jako by mi něco
chybělo, asi teda myslím...
Brýle
- - -
A svět se točí dál (B)
Když
mi bylo asi šest, sedm let, občas mě při usínání přepadla
tíseň nad konečností života a rodiče mě pak přicházeli
utěšovat, že možná, než se mě to začne týkat, budou už léky
i proti umírání; a dnes už moji rodiče vědí, jaké to je, a já
se dávno nebojím odejít a nechat tenhle svět, ať se klidně točí
dál; beze mě...
Zimní preludia (A)
Sníh
šustí a vítr pleská do tváří, rukavice promrzají a z bot už
teplo dávno odešlo, slunce je studené a ve vlasech se třpytí
ledové krystalky, vločky se klikatě snášejí k zemi a skládají
se do kyprých chuchvalců, jimiž se brodíte cestou zpátky,
protože večer je rychlejší než světlo...
Mám se zlatě (B)
Rozvedl
ses? Nebo tě rozvedla ona? Vyhodili tě z práce? Zkrachoval tvůj
geniální projekt? No a co; klidně můžeš mít pocit, že se ti
všechno sype v rukách a výhled ještě horší – ale co na tom;
prostě si řekni, že se máš zlatě – a věř tomu, a nevadí,
že si lžeš, protože ten pocit, ten stojí za to...
Nápadníci (B)
Připadala
si jako v obludáriu, jako by ji vysadili na cizí planetě a kolem
jen šílenci, úchylové, pár pošuků, idioti, slizouni, šašci,
nemehla a tak dál, na většinu sedělo dokonce víc těch označení
najednou – ale nikde žádný normální chlap, krásnej, silnej,
bohatej, chytrej, věrnej, úspěšnej, sebevědomej, ale zase ne
moc, prostě aby se k ní hodil...
Přelud (B)
Jako
by ta díra měla strupaté stěny a ona uvnitř, až úplně vzadu,
ztracená a opuštěná, vyschlá a scvrklá, ani stopa po kráse a
přitažlivosti, příšerné místo, jaké si nechtěla ani
představit, jenže tam byla, viděla se tam a cítila se tak,
protože když řekla ne, oni ji poslechli a nechali být…
Páni kluci (B)
Říkal
jsem si, že to bude složitý, když jsem jel s klukama sám na
dovolenou, protože co asi můžou mít společnýho dva desetiletý
kluci a jeden čtyřicetiletej chlap, jaký zájmy, aby to bavilo
všechny; ale zjistil jsem, že jo, bylo to dobrý, kluci úplně v
pohodě a já jsem ani nechtěl zpátky...
Ranní toaleta (A)
Tělo
ještě spí, mysl to samé, čas ovšem tvrdí, že je třeba
vstávat, a něco ve vás jej poslechne, samo a proti vaší vůli
vás to donutí přijmout věci, jaké jsou, poddat se a přizpůsobit,
pustit na sebe studenou vodu, nejdřív jen na tvář a pak na celé
tělo, abyste se po kapkách vynořili ze tmy do nového dne...
Aktivista (B)
Zdáli
se mu být hluší a slepí, omezení a bez zájmu o všechny velké
problémy, co ničily svět a trápily i jeho; chtěl bojovat za
všechny a byl ochoten bojovat klidně
proti
všem, kdyby to bylo třeba, jenže
ho neslyšeli, nevnímali ho a jeho boj je tak málo zajímal, že se
z toho zbláznil.
Daydream (B)
Jak
by to vypadalo, kdyby se na okolní zdi promítaly představy lidí z
ulice o tom, co by dělali, kdyby mohli dělat, co by chtěli; jen ty
bez sexu, aby v tom nebyl moc chaos; jak asi jiní by ti lidé na
stěnách byli oproti těm skutečným, z ulice...
Migranti (A)
- - -
Do roztrhání těla (C)
- - -
Nálada (B)
Někdo
by řekl fuj, že plíseň, ale i kdyby to byla, tak já prostě ji
chci, a klidně víc toho, protože to je prostě krása, normálně
pohled pro bohy, tos chtěla pohladit a málem bys to ochutnala,
prostě to tam patřilo, sedělo to k tomu statku a bylo v tom
všechno, celá ta jeho minulost, to se nedalo nekoupit...
Večeře (B)
Zval
ji už
pětkrát – a nejméně stokrát o tom přemýšlel, jak to udělá,
kam ji pozve,
co si dají a jak to má říct, aby souhlasila, aby nemohla
odmítnout; stejně pak odmítla, fakt nemůžu, řekla mu, a podruhé
zase,
že
to je smůla, a podívala se na něj přitom skoro hezky, až
pošesté
konečně řekla
ano
– jenže
měl pocit, jako by tam ani nebyla s ním...
Chvíle na výsluní (C)
Musíš
být vidět a musíš být jiný, nejvíc na očích a úplně jiný,
musíš je překvapit, musíš jim vyrazit dech, musíš je vyděsit,
nebo aspoň šokovat, ale pořádně, a musíš se celý překroutit,
vyvrátit, otočit naruby, pokud chceš zaujmout a dostat se mezi
elitu, na výsluní pozornosti.
Nádraží (A)
Na
druhé koleji odjíždí motorový osobní vlak a s ním tolik lidí,
že je ani nespočítáte, ani vás nenapadne je počítat, ale toho
jednoho, který do něj před chvílí nastoupil a zamával vám,
toho dál vidíte v červených světlech posledního vagónu, ten
pro vás zůstává i v zatáčce, kde vlak už dávno zmizel,
protože každé loučení může být poslední...
Je to výzva (B)
A
pane doktore, když jim prsa lezou z halenky a zadek mají tak těsně
vypasovaný, že nevidíte jenom lem kalhotek, ale vlastně všechno,
co v tu chvíli ani nechcete vidět, nebo když tu prdel mají do
půlky holou a podprsenku tak, že kdyby si prsa natřely na rudo,
působilo by to stejně, tak je to už výzva???
Kdo hledá, najde (B)
A že
už to prý chtěl vzdát, už mockrát, a taky toho nechal, že už
to nemá cenu, ale pak to zkusil znovu, protože co kdyby to jednou
vyšlo, říkal si, musí to přece vyjít, protože jinak…
nevěděl, vůbec netušil, co jinak, ale… ono to nakonec vyšlo...
Hrnečku, dost (C)
- - -
Světla maloměsta (B)
Bylo
to její první místo, první práce tam, a cítila se skvěle, když
k ní přicházela místní honorace a někteří se i usmáli a ona
je pak viděla odjíždět v těch naleštěných autech, a někteří
ji zvali, ať jede s nimi, a ona se smála, ale když pak zavřela a
pustila se do úklidu, ten svět za oknem ji tak strašlivě lákal...
Napětí (B)
I
servírka si toho všimla, že se spolu baví, aniž by se na sebe
podívali, dokonce i s ní mluvili každý sám za sebe, jako by tam
ani nebyli spolu, a slova jim padala od úst, jako když se odlamuje
skála a kolem se práší, jako by se oni sami rozpadali...
Bejvalka (B)
Ona
není špatná, ale… je hrozná, když vidím, jak toho kluka
zpracovala, už se mnou ani nemluví, když mu třeba zavolám, nebo
když je u mě, tak jako z donucení kdyby tam byl, to vypadá, a
přitom dřív jsme byli skoro pořád spolu a pořád se smál,
tenkrát...
Brabčák (B)
Nebyl
to vrabec, spíš nějakej datel, nebo malej orel, nevím, nejsem
odborník na savce, ale sedával za oknem, když jsem tam z druhé
strany býval já, a sledoval jsem ho, jak se natřásá a rozhlíží
kolem, zatímco já poslouchal, jak se v domě dohadují děti a bylo
mi dobře, když jsem tam ještě bydlel...
Čekání na lepší zítřky (A)
Jednou
to přijde, jednou se to zlepší a štěstí se začne smát, až
pak, až poté, co se tohle vypořádá a tamto dokončí, až se
tohle srovná a tamto podaří, jednou to musí přijít, možná už
brzy, třeba jen za pár dnů či týdnů, nejvýš snad měsíců,
ale pak, potom, až jednou přijde ten správný čas, tak to bude
ono.
Budou mi slušet? (C)
Mám
malý prsa, tak žádnej moc výstřih, a zadek zas velkej, takže
spíš volný, takový vzdušný, aby se ztratil, pleť mám dost
bledou, takže bílá vůbec, což je blbý, ale co nadělám, ani
moc tmavý ne, a ty moje dlouhý hubený ruce musím schovat do
rukávů, takže snad jedině tyhle, ty nejsou tak strašný...
Budou mi slušet! (C)
Jsou
takový plandavý, jak noční košile, vůbec figuru nedělaj, ani
nemají žádnej výstřih, ale do něj bych stejně nic neměla, tak
co, a jsou takový vyblitý, taková barva nijaká, jako spíš
špinavý kdyby byly, skoro, ale ke mně se to hodí, že jo, a
rukávy dobrý, ty se mi povedly, s těma jsem spokojená, takže
snad jo, snad v nich nebudu zas tak hrozná...
Ale já ještě nemám hlad (A)
Už
nekřičel, už se ani nevzpíral, jen se smutně obracel tam, kde
teď chtěl být a nemohl, protože opět zvítězilo cosi tak
přízemního, jako je jídlo, nad něčím tak vznešeným, jako je
zábava; možná si to ale uchová v paměti a jednou sám nechá
vítězit radost...